Politika a náboženství, 1640-1800

V předvečer občanské války v roce 1642 se ve Walesu projevovaly velké sympatie k roajalistům. Parlamentáři však našli přívržence i mezi některými pozemkovými vlastníky, jako byli Robert Devereux, 3. hrabě z Essexu, a Thomas Myddelton, a také mezi jednotlivci oddanými puritánské věci, jako byl spisovatel Morgan Llwyd a horlivý voják John Jones z Maesygarneddu. Puritánský vliv a obchodní kontakty však sloužily především v pohraničních hrabstvích a v Pembrokeshire k získání podpory pro parlamentní věc. Zavedení parlamentní moci ve Walesu a sekvestrace majetku roajalistů vyvolaly nelibost a puritánští misionáři se ocitli na pracovišti, které považovali za temný kout země. Zákon o šíření evangelia ve Walesu (1650) zavedl donucovací orgán zahrnující politický i náboženský život, ale státní zásahy zůstaly z velké části neproduktivní.

V období interregna nicméně vznikly disidentské kongregace, které měly položit základy některých trvalých vlivů moderního velšského života. Nejradikálnější byli kvakeři, kteří se prosadili zejména v Montgomeryshiru a Merionethu a pronikli nejen na anglikanizované pohraniční území, ale i do srdce velšsky mluvících oblastí. Vyvolávali nepřátelství církevních představitelů i ostatních disidentů, byli potlačováni s takovou přísností, jakou zažívali pouze římští katolíci, a byli nuceni ve velkém počtu emigrovat do Pensylvánie. Na druhé straně malé shromážděné sbory kongregacionalistů a baptistů, jejichž teologie byla kalvinistická a jejichž víra a osobní chování se řídily přísným kodexem vyloženým v jejich církevní smlouvě, založily disentní tradici ve venkovských komunitách a malých městech.

V 18. století se novým a silným vlivem stal metodismus. Metodismus, nastartovaný intenzivním hnutím probuzení v letech po roce 1735, se udržoval v rámci zavedené církve prostřednictvím místních spolků a ústředního sdružení. Spojení vlivů starého disentu a nového metodismu však nakonec změnilo náboženskou příslušnost Velšanů na úkor etablované církve. Přestože v ní působil nespočet vzdělaných a zbožných mužů, mezi nimi i Griffith Jones, jehož cirkulární školy nesmírně přispěly k růstu gramotnosti, církev sužovala chudoba a nedostatečné vedení. Oddělení metodistů od anglikánské církve tak učinilo konečný triumf nonkonformity nevyhnutelným.

Metodismus a disent nebyly jedinými vlivy působícími ve Walesu 18. století. Odolnost domorodé kultury, která se již nemohla spoléhat na tradiční zdroje mecenášství, se projevila ve vlasteneckém zápalu pro zachování kulturního dědictví ohroženého postupující anglikanizací. Ačkoli jeho zastánci čerpali z velšských vědeckých úspěchů, zejména z díla Edwarda Lhuyda, Wales neměl akademické instituce schopné kriticky zhodnotit dílo romantických antikvářů, kteří vzhlíželi ke keltským mýtům a britskému druidismu. I přes své nedostatky však bylo toto kulturní hnutí 18. století důležitým projevem vynalézavosti předindustriální společnosti při ochraně svého dědictví. Jednou z jeho klíčových postav byl Edward Williams (Iolo Morganwg), jehož úsilí zahrnovalo širokou škálu literárních a historických studií a který také reprezentoval politický radikalismus inspirovaný Francouzskou revolucí. Radikální přesvědčení zastávala jen malá menšina, někteří z nich byli excentrici a jiní význační emigranti, ale jejich snahy znamenaly významnou etapu ve vzniku výrazně velšského politického vědomí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.