Magnetická pole na Uranu

Abstrakt

Experiment s magnetickým polem na sondě Voyager 2 odhalil silné planetární magnetické pole Uranu a související magnetosféru a plně vyvinutý bipolární masnetický ohon. Oddělená příďová rázová vlna v nadzvukovém proudění slunečního větru byla pozorována proti proudu na 23,7 poloměru Uranu (1 RU = 25 600 km) a hranice magnetopauzy na 18,0 RU, v blízkosti linie planeta-Slunce. Miaximum magnetického pole 413 nanotesla bylo pozorováno na 4,19 RU , těsně před největším přiblížením. Počáteční analýzy ukazují, že magnetické pole planety je dobře reprezentováno magnetickým polem dipólu posunutého od středu planety o 0,3 RU. Úhel mezi vektorem úhlového momentu hybnosti Uranu a vektorem dipólového momentu má překvapivě velkou hodnotu 60 stupňů. V astrofyzikálním kontextu lze tedy pole Uranu popsat jako pole šikmého rotátoru. Dipólový moment 0,23 gaussu R3U v kombinaci s velkým prostorovým posunem vede k minimálnímu a maximálnímu magnetickému poli na povrchu planety o hodnotě přibližně 0,1, resp. 1,1 gaussu. Perioda rotace magnetického pole, a tedy i vnitřku planety, se odhaduje na 17,29 ± 0,10 hodiny; se stejnou periodou rotuje kolem přímky planeta-Slunce i magnetotail. Velký posun a sklon vedou ke vzniku aurorálních zón vzdálených od pólů osy rotace planety. Prstence a měsíce jsou usazeny hluboko v magnetosféře a vzhledem k velkému dipólovému sklonu budou mít hluboký a denně se měnící vliv jako absorbéry zachycených částic radiačního pásu.

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.