Co kdyby k první světové válce nikdy nedošlo?

Arcivévoda František Ferdinand žije! A World Without World War I
By Richard Ned Lebow
Palgrave Macmillan, 256 pages, $27

V úvodu své nové knihy „Arcivévoda František Ferdinand žije! Svět bez první světové války“ Richard Ned Lebow prozrazuje dojemný osobní důvod svého zájmu o kontrafaktuální historii. Profesor mezinárodní politické teorie na King’s College dramaticky vypráví, jak jako malé dítě jen o vlásek unikl deportaci z Paříže do Osvětimi v roce 1942, když ho matka předala odvážnému francouzskému policistovi, který ho umístil ke skupině francouzských Židovek, jež se zabývala převozem židovských dětí do zahraničí do bezpečí. Lebow byl nakonec adoptován židovskou rodinou ve Spojených státech, kde vyrůstal a věnoval se akademické kariéře. S vědomím toho, že jeho život „mohl snadno skončit v roce 1942“, se dlouho zajímal o to, jak mohly být dějiny jiné.

Lebowova studie přichází přesně jedno století po vypuknutí první světové války. Zatímco většina pozorovatelů se v příštích měsících zaměří na vznik a důsledky války, Lebow spekuluje o tom, jak by její odvrácení změnilo běh dějin. Lebow přitom zaujímá širokou perspektivu a zabývá se nejen tím, jak by zabránění válce ovlivnilo světové události, ale také tím, jak by zásadně ovlivnilo běh židovských dějin.

„Arcivévoda František Ferdinand žije!“ vychází z předpokladu, že kdyby habsburský následník trůnu 28. června 1914 unikl atentátu, k první světové válce by nikdy nedošlo. Na rozdíl od mnoha badatelů, kteří tvrdí, že válka (nebo nějaký srovnatelný konflikt) byla pravděpodobně nevyhnutelná kvůli mocným silám nacionalismu a imperialismu, ji Lebow popisuje jako kontingentní událost, které bylo možné se vyhnout.

Přesvědčivě argumentuje, že relativní ochota evropských politických a vojenských vůdců riskovat válku v roce 1914 by pravděpodobně zmizela o pouhých několik let později. Do roku 1917 by Rusko dohnalo Německo a Rakousko-Uhersko, pokud jde o vojenskou připravenost, čímž by se eliminovalo pokušení těchto mocností využít své slábnoucí převahy proti Německu prostřednictvím preventivní vojenské akce. Kdyby se arcivévoda mohl dožít nástupnictví po svém otci Františku Josefovi (který zemřel v roce 1916), nově korunovaný císař, muž dlouhodobě oddaný míru s Ruskem, by nedovolil, aby jakákoli budoucí diplomatická krize přerostla ve válku.

Důsledky vyhnutí se válce v roce 1914 by byly nesčetné. Lebow je nastiňuje nikoli v jednom, ale ve dvou samostatných scénářích: první vytváří „lepší svět“, druhý „horší svět“. Oba důkladně zkoumá, přičemž každý z nich závisí na roli „politického vývoje Německa… jako hlavního určujícího faktoru“. (V prvním případě se země obrací k demokracii, ve druhém se zdvojnásobuje autoritářství.) Čtenáři, kteří se zajímají o světové dějiny a mezinárodní vztahy, ocení mnoho geopolitických detailů Lebowových konkurenčních scénářů, z nichž první představuje multipolárnější, mírumilovnější svět, druhý předpokládá pokračující mezinárodní spory, které vyvrcholí evropskou jadernou válkou.

Čtenáře se zájmem o židovské dějiny však zaujme, jak se v těchto příslušných světech odvíjí židovský život. Není překvapením, že dva nejdůležitější důsledky se týkají holocaustu a vzniku Státu Izrael.

V souvislosti s prvně jmenovaným se Lebow v podstatě hlásí ke slavné mantře Miltona Himmelfarba: „Žádný Hitler, žádný holocaust“. V Lebowově představě by bez první světové války tragické důsledky porážky Německa – včetně Hitlerova vstupu do politiky, vzestupu nacismu a vypuknutí druhé světové války – nikdy nenastaly. Jistě, život Židů je sotva utopický. Antisemitismus ve východní Evropě přetrvává (a podporuje pokračující imigraci do západní Evropy i Palestiny), stejně jako pogromy. Celkově však „židovská populace v Evropě prosperuje“. Ve Spojených státech mezitím Židům (stejně jako černochům, ženám a dalším menšinám) trvá déle, než jsou přijati do americké společnosti, která je méně tolerantní než později v reálné historii. Lebow tím poukazuje na světlé stránky druhé světové války (která podpořila sociální integraci prostřednictvím vojenské služby) a holocaustu (který zdůraznil nebezpečí rasové nenávisti).

Lebowova diskuse o osudu Izraele ve světě bez první světové války je poněkud nejasnější. Zkoumá několik různých scénářů, ale zdá se, že tvrdí, že bez války (a jejího nevyhnutelného následníka, druhé světové války, spolu s holocaustem) by židovské přistěhovalectví do Jišuvu zůstalo malé, napětí s Araby by zůstalo utlumené a evropské mocnosti v regionu by dokázaly zadržet židovské i palestinské národní aspirace. Žádný Hitler, jinými slovy, žádný Izrael.

Lebow však zároveň připouští, že „jiná cesta k Izraeli existovala“. V tomto scénáři absence první světové války znamená, že Osmanská říše neutrpí vojenskou porážku ani neztratí kontrolu nad svými blízkovýchodními zeměmi ve prospěch Britů. Nakonec však vypuknutí arabských nacionalistických povstání (podobných těm na Balkáně před rokem 1914) vytlačí Osmanskou říši z Palestiny a vede ke vstupu evropských států, jejichž cílem je zaplnit vzniklé vakuum. Největší vliv má Velká Británie, jejíž kroky nakonec usnadní vznik židovského státu. Když totiž židovsko-palestinské napětí propukne ve válku, absence jordánské legie (která nikdy nevznikne, protože Británie po roce 1918 Jordánsko neovládá) a absence arabské invaze z Egypta (který Británie stále vlastní) umožní Židům zvítězit. Napětí přetrvává i po vyhlášení nezávislosti Izraele, ale díky mocnému britskému spojenci je jeho bezpečnost zajištěna. Je tomu tak zejména proto, že při absenci francouzsko-britského kolonialismu se arabské státy v regionu nikdy nestanou kleptokratickými diktaturami ani se neobrátí k radikálnímu islámu.

Lebowova fantaskní vize světa bez první světové války se zabývá nejen geopolitikou, ale také sociálními a kulturními dějinami. Ve srovnání s jeho mistrně vykresleným přehledem geopolitiky působí jeho úvahy o světě západního umění a literatury poněkud nedotaženě – jsou příliš široké a zároveň příliš kusé. Mnohé čtenáře však pobaví, když si přečtou o kariéře německého židovského učence a politického poradce Henryho Kissingera, ruského židovského spisovatele science fiction Isaaka Asimova a maďarského židovského fyzika Edwarda Tellera – žádný z nich nakonec neemigroval do Spojených států.

O věrohodnosti Lebowových kontrafaktuálních úvah lze snadno polemizovat a čtenáři jistě najdou některé z nich přesvědčivější než jiné. V tom však spočívá trvalá přitažlivost alternativní historie. Tím, že zpochybňuje konvenční pohledy na minulost novými a velmi nápaditými perspektivami, nás otázka „co by bylo, kdyby?“ nutí přehodnotit naše převládající předpoklady a otestovat je s alternativami. Tím, že nám připomene dramatické možnosti, které se nikdy nestaly, můžeme lépe pochopit ty, které se uskutečnily.

Gavriel Rosenfeld je profesorem historie na Fairfieldské univerzitě. Je editorem knihy „‚Kdybychom tak zemřeli v Egyptě! What Ifs of Jewish History from Abraham to Zionism“ z nakladatelství Cambridge University Press.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.